Jste zde: Recenze » Recenze: Camilla Läckberg - Mořská panna

Recenze: Camilla Läckberg - Mořská panna

Recenze

Doteď jsem neměla představu, jaké knihy vlastně Camilla Läckberg píše, snad jen, že jich v češtině vyšlo už několik, a že komentáře k nim bývají pochvalné. Takže rovnou přiznávám, že Mořská panna je prvním románem, který jsem od ní četla, ale je jisté, že ne posledním.

„Člověče, vy tam máte figur jak na orloji!“ To po pár stránkách vyhrknou fanoušci Járy Cimrmana, protože začátek knihy čtenáře zasype množstvím jmen (když jsem došla k místu, kde se zmiňuje, že Fjälbacka má tisíc obyvatel, měla jsem pocit, že už byli snad všichni vyjmenovaní). I pejskař, který se objeví jen v jedné scéně, kde nalezne tělo pohřesovaného, mírnyx týrnyx hodí do placu jakéhosi Jespera a Inu. Nějakou dobu mi trvalo, než jsme si zapamatovala, kdo ke komu patří, kdo je s kým těhotný, kdo komu zahýbá atd. V tomto ohledu je to hotová „Ulice“. Není to ale vůbec na škodu, většina postav s námi zůstává celý román, takže jsem si na ně zvykla jako na postavy v seriálu a skoro viděla ty jejich obýváky, kde řeší svoje soukromé problémy. Není to ale vůbec jen sousedské tlachání, od začátku na pozadí tušíme nějaká tajemství. Největší z nich se týká Christiana Thydella – začínajícího spisovatele, který slaví úspěch se svou knihou nazvanou Mořská panna – a  hned poskočíme, protože je nám jasné, že její obsah bude dost klíčový (autorka nás ale zdárně drží v šachu až do konce). Nejen on je silně nervózní, i další muži dostávají podivné anonymní dopisy, které jen prohlubují vrásky z jejich dosavadních potíží. Ani jejich partnerky netrpí bezstarostností, až to jedna z žen nevydrží a začne pátrat na vlastní pěst.

K tomu se přidává další záhada – vložené kapitoly s jiným typem písma o malém dítěti, které v adoptivní rodině trpí silnou citovou deprivací. Au, jsou srdceryvné – bezvýchodná situace osamělého dítěte zacloumá i s otrlými hltači skandinávských drasťáků.

Autorka nás má dokonale v hrsti, stačí zmínit některá z už známých jmen na určitém místě a je to jako exploze trhaviny. Napětí ale nepovolí až do posledních pár stránek knihy. Žádnou obvyklou „uvolňující“ kapitolu nakonec ale nečekejte, poslední scéna je natolik dramatická, že si odfouknout nemáme šanci. Můžeme leda vyskočit a upalovat pro další knihu série, Strážce majáku – předpokládám, že tam poslední scéna pokračuje, protože prostě musí!

Mě osobně velmi zklamalo vysvětlení hlavní zápletky – jedno z nejotřepanějších klišé, moc mě zklamalo, že Camilla Läckberg po takovém motivu sáhla. To ale přijde až v samotném závěru, takže i kdybyste náhodou sdíleli můj názor, čtení si užijete.

P.S. Co ještě musím ocenit je hladký potah knihy bez papírového přebalu. Nevím jak vy, ale já ho většinou sundávám, aby se mi nezohýbal (což se stejně nějak stane). Stejně jsem to pociťovala už u Princezny z Burundi – knížka se líp drží, nic se nešoupe, netrhá, ani pak ten přebal nemusím hledat, abych ho po dočtení zase nasadila. No, každý máme něco :)

P.S. II Ještě malá ukázka k tématu policejní brutality vzpomínaném v jiné recenzi: „Anebo jsi ho pořádně nezmačkl. (…) Pozvi ho sem a skřípni ho.“ „Ale to snad je zbytečné. Lidi by s námi nechtěli mluvit, kdyby se rozneslo, že svědky u výslechu dusíme.“ Ach jo.

Lucie Ferrante

Komentáře k článku

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé!
Pokud nemáte doposud svůj účet, můžete se registrovat zde.

K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!


Hlavní stránka :: Brzy vyjde :: Již vyšlo :: Autoři :: Recenze :: Webdesign by PENAweb :: Headline photo by Wikipedia

Copyright © Severské detektivky.cz 2018 - Všechna práva vyhrazena. Kopírování jakékoliv části je možná jen se svolením autora.