Mirabelka a špendlík: Jak je od sebe rozpoznat?

Co je mirabelka a její původ

Mirabelka patří mezi nejchutnější a nejoblíbenější odrůdy švestek, které si lidé zamilovali napříč celou Evropou. Tahle drobná zlatožlutá peckovice pochází z velké rodiny růžovitých rostlin a odborně se jí říká Prunus domestica subsp. syriaca. Nejspíš vznikla někde v Malé Asii, odkud se postupně dostala do středomořských krajin a pak i k nám do střední Evropy.

Mirabelky se pěstovaly už ve starověku – staří Římané je milovali pro jejich sladkou chuť a mohli je použít na spoustu způsobů. Do Francie, která se později stala skutečnou mirabelkovou velmocí, se dostaly asi někdy ve středověku. Lotrinsko se pak stalo centrem pěstování mirabelek v Evropě a dodnes tam najdete ty nejlepší odrůdy.

Samo jméno mirabelka přišlo z francouzštiny – mirabelle pochází z latinského slova mirabilis, což znamená podivuhodný nebo obdivuhodný. A víte co? Tohle pojmenování sedí dokonale, protože chuť a vůně těchto malých zlatých kuliček je opravdu výjimečná. Ve francouzském Lotrinsku mají mirabelky z Nancy a Metz dokonce chráněné označení původu – to vám ukáže, jak moc si jich tam váží.

Mirabelky poznáte hned. Jsou malé až středně velké, většinou mají v průměru tak dva až tři centimetry. Barva se pohybuje od světle žluté přes zlatavou až po jantarovou, často s červenými tečkami na místech, kam svítilo slunce. Dužina je šťavnatá, krásně sladká a voňavá, s jemnou medovou příchutí, kterou s ničím nespletete.

Strom mirabelky je docela odolný a není příliš náročný na pěstování, což je jeden z důvodů, proč se rozšířil po celé střední Evropě. Dorůstá střední výšky a vytváří rozložitou korunu plnou listí. Na jaře se celý pokryje bílými až krémovými květy – nejenže to signalizuje nadcházející úrodu, ale zahrada vypadá naprosto nádherně. Mirabelky se sice dokážou částečně opylovat samy, ale když chcete pořádnou úrodu, vysaďte jich víc různých odrůd vedle sebe.

Mirabelky se sklízí od července do srpna, podle konkrétní odrůdy a toho, jaké bylo počasí. Plody dozrávají postupně, takže můžete čerstvé ovoce sbírat delší dobu. Zralé mirabelky poznáte podle intenzivní zlatožluté barvy a jemné vůně, která se line kolem stromů. A co s nimi pak? Můžete je jíst čerstvé přímo ze stromu, uvařit z nich marmeládu nebo kompot, nebo z nich vyrobit skvělou pálenku.

Charakteristické znaky plodů mirabelky

Mirabelka je opravdu výjimečná odrůda švestky, která vás zaujme už na první pohled. Když si ji vezmete do ruky, držíte malý až středně velký plod s příjemně kulatým nebo lehce protáhlým tvarem. Velikostí dosahuje mirabelka obvykle dvacet až třicet milimetrů v průměru a váží někde mezi deseti až patnácti gramy – tedy tak akorát na jedno sousto.

Co na mirabelce okamžitě zaujme, je její nádherná barva. Představte si zlatožluté slunce – přesně takovou barvu má zralá mirabelka. Na straně, kam dopadalo nejvíc slunce, najdete často jemné červené tečky nebo nádech růžové. Povrch pokrývá voskový povlak, který plodu dodává matný vzhled a zároveň ho chrání, aby nevysychal.

Když se zakousnete do mirabelky, pocítíte neuvěřitelně sladkou chuť s jemným medovým tónem. Kyselina? Téměř žádná. Proto je mirabelka tak oblíbená k přímému pojídání – prostě si ji sníte rovnou ze stromu a užíváte si její sladkost. Dužnina je šťavnatá, měkká a jemná, a co je nejlepší – snadno se odděluje od pecky. Ta je ve srovnání s velikostí plodu docela malá, má oválný tvar a hladký povrch. Když je mirabelka opravdu zralá, pecka se prakticky oddělí sama, což oceníte při jakémkoliv zpracování.

A teď k rozdílu mezi mirabelkou a špendlíkem – protože to rozhodně není totéž. Špendlík je ještě drobnější odrůda, často měří jen patnáct až dvacet milimetrů. Největší rozdíl ale uvidíte v barvě. Zatímco mirabelka září zlatem, špendlík má tmavě modrou, fialovou nebo dokonce téměř černou barvu. Je pokrytý výrazným šedým ojíněním, které je mnohem intenzivnější než u mirabelky.

Chuťově se špendlík také liší. Je sice sladký, ale najdete v něm víc kyselin, takže má komplexnější a výraznější chuť. Dužnina bývá pevnější a méně šťavnatá. A tady je další podstatný rozdíl – pecka se od dužniny odděluje mnohem hůř. To znamená, že špendlík se tolik nehodí k přímé konzumaci, ale je skvělý na kompoty, povidla nebo destilát.

Z botanického hlediska patří mirabelka i špendlík do stejného druhu Prunus domestica, ale každá představuje samostatnou varietu s vlastními charakteristickými znaky. Mirabelka se řadí jako Prunus domestica subsp. syriaca, špendlík pak k jiným poddruhům. Mirabelky milují teplo a hodně slunce – právě to jim pomáhá vyvinout tu typickou sladkost a nádhernou zlatožlutou barvu.

Co je špendlík a jeho botanické zařazení

Špendlík je speciální druh švestky, který najdeme v rodině růžovitých rostlin. Pokud vás zajímá přesné botanické zařazení, patří pod Prunus domestica subsp. syriaca. Je to malá peckovice s opravdu jedinečnými vlastnostmi, které ji výrazně odlišují od ostatních ovocných stromů. A věřte, že těch poddruhů a odrůd je opravdu hodně – každý vypadá trochu jinak, roste si po svém a má vlastní nároky na péči.

Tyto stromy nejsou žádní obři – jsou spíš střední až menší a mají hustou korunu, která často roste dost nepravidelně. Poznat je můžete podle tenkých větévek, které bývají občas i trnovité. Listy mají eliptický tvar s jemně zubatými okraji a když si je prohlédnete zespodu, zjistíte, že jsou mírně ochmýřené. Nejkrásnější období nastává brzy na jaře, kdy se strom pokryje bělavými až narůžovělými květy, a to ještě než se pořádně rozbalí listí. Květy rostou v malých skupinkách po dvou nebo třech.

Plody špendlíku jsou znatelně menší než klasické švestky – mají spíš protáhlý až oválný tvar a dorostou tak kolem dvou až tří centimetrů. Slupka je tmavě modrá až fialová s jemným voskovým povrchem, který jim dává takový matný vzhled. Dužina? Ta je žlutozelená, pěkně pevná a od pecky ji dostanete jen s vypětím všech sil. A právě tady je zásadní rozdíl oproti mirabelce, která se od pecky odděluje mnohem snáz.

Co se týče pěstování, špendlík má docela jasné představy o tom, kde chce růst. Nejradši má slunná místa, případně polostín, a půdu by ocenil propustnou a středně těžkou. Velká výhoda? Je poměrně otužilý – mráz mu nevadí a zvládne i drsnější podmínky než jeho citlivější příbuzní ze švestkové rodiny. Kořeny má dobře rozvinuté, takže si dokáže vytáhnout živiny i z hlubších vrstev půdy.

Geneticky vzato je špendlík výsledkem dlouhé selekce a přirozeného křížení různých švestek. Jeho kořeny sahají až do Malé Asie a Kavkazu, odkud se postupně dostal do střední Evropy. U nás v Česku se pěstuje už celá staletí a stal se nedílnou součástí našeho ovocnářství. Máme tu dokonce vlastní místní odrůdy, které jsou skvěle přizpůsobené podmínkám v jednotlivých regionech.

Zajímavá je schopnost špendlíku vytvářet kořenové výhonky, což znamená, že se dokáže množit přirozenou cestou. Dřív se tohle hojně využívalo – nové stromky se daly vypěstovat bez roubování. Květy jsou sice samosprašné, ale když je opyluje hmyz, úroda je bohatší a plody kvalitnější. Sklízet můžete koncem léta, většinou od srpna do září, což je oproti mirabelkám o něco později.

Typické vlastnosti plodů špendlíku

Znáte ty malé tmavé švestičky, které babičky sklízely na konci léta? Špendlík je právě taková speciální odrůda švestky, která má své jedinečné kouzlo. Když si ji vezmete do ruky, hned poznáte rozdíl – je menší než obyčejná švestka, většinou má tak dva až tři centimetry. Tvar připomíná kuličku nebo mírné vajíčko, a když se na ni podíváte zblízka, všimnete si jemného voskového povlaku, který jí dodává ten krásný matný vzhled.

Co vás ale upoutá nejvíc, je její barva. Tahle švestička se nebojí být výrazná – od tmavě modré přes fialovou až po téměř černou. Pamatujete si ty zlatavé mirabelky s červenými tečkami? Špendlík je pravý opak – tmavý, intenzivní, prostě si ho s ničím nespletete. Stačí pohled a máte jasno.

Když ji nakousnete, zjistíte, že má pevnou a šťavnatou dužinu. Chuť? Příjemně sladká s lehce nakyslou chutí, která to celé krásně vybalancuje. Cukru v nich je dokonce víc než v běžných švestkách, takže nejsou žádné překvapení, že se děti kolem stromů točí celé odpoledne. Pecka se navíc snadno odděluje, což každý, kdo někdy zavařoval, určitě ocení.

Slupka není sice tlustá, ale překvapivě odolná. Díky tomu špendlíky vydrží cestu z chalupy domů a pár dní v lednici bez problémů. A čím víc dozrávají, tím jsou sladší. Když jsou úplně zralé, mirabelky vedle nich vypadají skoro kysele – špendlíky mají tu intenzivní ovocnou chuť s takovou lehce kořeněnou příchutí, kterou prostě jen tak někde nenajdete.

Šťávy v nich je požehnaně, což je skvělá zpráva pro všechny, kdo rádi vaří marmelády nebo pálí slivovici. Při vaření si drží tvar a nevytváří tu nepříjemnou pěnu, se kterou se člověk pak musí párat. A když už mluvíme o zdraví – vitamíny B, C, draslík, železo... prostě malá vitamínová bomba.

Sklízet se dají koncem léta, obvykle v srpnu až začátkem září. To je podstatně později než mirabelky, které už bývají hotové v červenci. A tady je další finta – špendlíky nedozrávají všechny najednou, ale postupně. Takže místo jednoho šíleného víkendu plného zavařování si můžete sklizeň rozložit a v klidu si je užívat čerstvé delší dobu. Není to skvělé?

Hlavní rozdíly ve velikosti a barvě

Mirabelky a špendlíky – na první pohled by se mohlo zdát, že jde o podobné ovoce. Ale když se na ně podíváte pořádně, zjistíte, že rozdíly mezi nimi jsou opravdu výrazné. A nejde jen o nějaké drobnosti – velikost i barva vám hned napovědí, co máte před sebou.

Začněme velikostí. Mirabelky jsou znatelně větší než špendlíky. Představte si běžnou mirabelku – má kolem dvou až tří centimetrů v průměru, některé odrůdy mohou být dokonce veliké jako menší švestka. Tvar mají kulatý nebo lehce oválný, takže je prostě nezmýlíte. Špendlíky jsou naproti tomu výrazně drobnější – většinou se vejdou do dvou centimetrů. Spíš připomínají velké třešně nebo menší višně. Patří mezi nejmenší peckoviny, které u nás vůbec pěstujeme.

A co barva? To je další velký rozdíl. Mirabelky poznáte podle typické žluté až zlatožluté slupky, která při dozrání dostane krásný medový odstín. Občas se na straně, kam svítí slunce, objeví lehké začervenání, ale základ zůstává vždycky žlutý. Povrch mají pokrytý jemným voskovým povlakem – díky němu vypadají matně a neschnou. Když ho setřete, objeví se pod ním lesklá slupka.

Se špendlíky je to jiné. Ty nabízejí mnohem pestřejší škálu barev. Nejčastěji narazíte na tmavě modré až skoro černé plody s hustým voskovým povlakem modravé barvy. Ten je u špendlíků mnohem silnější než u mirabelek a dává jim ten charakteristický modrý vzhled. Najdete ale i žluté nebo červené odrůdy, což může někdy zmást. I žluté špendlíky jsou však pořád mnohem menší než mirabelky a chutnají i vypadají jinak.

Všimli jste si někdy tvaru? Mirabelky jsou pravidelně kulaté, maximálně trochu zploštělé. Špendlíky bývají spíš protáhlé – jako miniaturní švestky. Když je položíte vedle sebe, rozdíl uvidíte okamžitě. Slupka mirabelek je relativně tenká a snadno se loupá, což oceníte při jedzení i při zpracování. Špendlíky mají slupku pevnější a víc přilnutou k dužnině, takže je oloupat je trochu složitější.

A pak je tu dužnina. Mirabelky mají uvnitř intenzivně žlutou dužninu, která je šťavnatá a voní. Když přezrají, může získat lehce oranžový nádech. U špendlíků záleží na odrůdě – modré mají dužninu nazelenalou až žlutozelenanou, žluté varianty mají světle žlutou, ale pořád méně sytou než mirabelky.

Odlišnosti v chuti a sladkosti ovoce

Když si vezmete do ruky mirabelku a špendlík, na první pohled vypadají dost podobně. Ale stačí se zakousnout a hned poznáte, že chuťově jde o úplně jiné zážitky. Co za tím vším stojí? Není to jen náhoda – hraje roli genetika, způsob pěstování i to, kdy ovoce sklidíte.

Mirabelky? To je čistá medová sladkost, která vás prostě pohltí. Když se zakousnete do pořádně zralé mirabelky, máte v ústech takovou tu bohatou, skoro karamelovou chuť s nádechem medu a jemnou květinovou vůní. Je to jako malý sladký poklad – není divu, že je lidi milují čerstvé nebo v koláčích a dezertech, kde ta přirozená sladkost vynikne nejvíc.

Se špendlíky je to trochu jinak. Tady nejde jen o sladkost – dostanete komplexnější chuť, kde se sladké potkává s příjemně kyselým. Nejsou tak jednoznačně sladké jako mirabelky, ale právě ta kyselinka jim dodává zajímavou osvěžující chuť. Je to takové pěkné vyváženě, nic vás nepřesytí. Proto se špendlíky skvěle hodí do kompotů, džemů nebo marmelád – ta kyselinka pomůže vyladit celkovou chuť.

Když se na to podíváte čistě chemicky, mirabelky prostě obsahují víc fruktózy a glukózy – proto ta výraznější sladkost. Špendlíky mají těchto cukrů míň, ale zato víc organických kyselin, hlavně jablečné a citrónové.

A co textura? I ta hraje svou roli. Mirabelky mají měkčí, šťavnatější dužinu, která se vám rozplyne na jazyku a cukry se uvolní rychle – sladkost je okamžitá. Špendlíky jsou pevnější, musíte je víc rozžvýkat a chuť se uvolňuje postupně, vrstvu po vrstvě.

Timing je všechno – to platí i tady. Mirabelky jsou nejlepší, když získají tu zlatavou až jantarovou barvu a slupka je skoro průsvitná. Špendlíky potřebují víc času na stromě, aby se jejich chuť pořádně rozvinula. Sklidíte mirabelky moc brzy? Chybí jim ta typická medová sladkost. Utrhněte nezralé špendlíky? Budou kyselé, že se vám stáhnou ústa.

Rozdíly v období zrání a sklizně

Kdy vlastně dozrávají mirabelky a špendlíky? A proč je to tak důležité? Tahle otázka může znít banálně, ale ve skutečnosti právě čas sklizně výrazně ovlivňuje, jak s těmito plody pracujeme, jak je zpracováváme a kdy je můžeme koupit čerstvé.

Mirabelky si dávají na čas – začínají zrát někdy kolem poloviny července a pokračují až do začátku září. Většinou ale jejich zlatá chvíle přichází v srpnu. Je to celkem spolehlivé, takže když máte doma strom nebo znáte někoho, kdo pěstuje, můžete si dobře naplánovat, kdy budete zavařovat nebo péct koláče.

Se špendlíky je to mnohem pestřejší. Některé odrůdy dozrávají už koncem června, jiné vydrží až do října. Záleží na tom, jaký druh máte na zahradě nebo co pěstují v sadu. Pro obchody a farmáře je to skvělá věc – čerstvé švestky můžou nabízet skoro celé léto a podzim. A taky nemusí všechno sklidit najednou, což je fyzicky docela náročné.

Mirabelky mají zajímavou vlastnost – zrají rychle a všechny najednou. Během jednoho, maximálně dvou týdnů je celý strom hotový. To znamená, že musíte být ve střehu. Jednou koukáte, že ještě nejsou úplně dozrálé, a za pár dní už padají na zem. Kdo má mirabelku na zahradě, ten ví, že konec července a srpen může být docela hektický. Ale zároveň máte jistotu – přijde týden, kdy prostě musíte zasáhnout.

U špendlíků to funguje jinak. Plody dozrávají postupně, jeden po druhém. Projdete si strom, nasbíráte ty zralé a za pár dní zase. Někdy musíte chodit ke stromu třeba třikrát, čtyřikrát. Je to víc práce? Možná. Ale taky to znamená, že můžete mít čerstvé švestky několik týdnů po sobě, nemusíte všechno zpracovat naráz.

Počasí samozřejmě hraje velkou roli. Mirabelky jsou docela citlivé na jarní mrazíky – když uhodí mráz právě při kvetu, můžete přijít o velkou část úrody. Špendlíky jsou v tomhle odolnější, zvlášť ty starší, osvědčené odrůdy. Obě ale milují slunečné léto. Čím víc slunce, tím jsou sladší a chutnější. U mirabelek je to zvlášť znát – když je pořádné horké léto, mají tu typickou medovou chuť.

Samotná sklizeň? Mirabelky jsou v tomhle příjemnější – jsou menší, pecka se snadno odděluje, takže když jich máte plný kbelík, zpracování jde poměrně rychle. Špendlíky vyžadují víc šetrnosti. Jsou větší, některé odrůdy docela měkké, takže se musíte snažit je nezmačkat.

Využití mirabelek v kuchyni a gastronomii

Mirabelky patří k nejoblíbenějším švestkám, které si v české kuchyni získaly pevné místo. Jejich využití je opravdu pestré – najdete je v babiččiných receptech i v moderních gastronomických kreacích. Oproti špendlíkům, které jsou drobnější a mají kyselejší chuť, vás mirabelky překvapí výraznou sladkostí a úžasným aroma. Právě proto se skvěle hodí do dezertů, na zavařeniny i do všeho pečeného.

Co se týče klasické domácí kuchyně, mirabelky jsou prostě stvořené na famózní marmelády a džemy. A víte co? Díky tomu, jak jsou přirozeně sladké, nepotřebujete přidávat tolik cukru jako třeba ke špendlíkům. Zatímco špendlíky díky pevnější struktuře skvěle vydrží celé v kompotech, mirabelky se při vaření rozpadnou do nádherně jemné, krémové konzistence – ideální na pomazánky nebo náplně do koláčů a buchet.

A pečení s mirabelkami? To je kapitola sama pro sebe. Mirabelkové koláče, buchty nebo štrúdly prostě k létu patří. Pracovat s nimi je mnohem jednodušší než se špendlíky – mají menší pecku a tenčí slupku. Spousta lidí oceňuje, že je ani nemusíte loupat, což ušetří spoustu času. Jejich šťavnatost a sladkost se pak skvěle doplňují s křehkým těstem, tvarohem nebo smetanovými krémy.

V poslední době se mirabelky čím dál častěji objevují i u slaných jídel, kde jejich přirozená sladkost vytváří zajímavý kontrast. Zkuste třeba mirabelkovou omáčku k pečené kachně nebo vepřovému – je to sofistikovaná alternativa k běžným ovocným omáčkám. Na rozdíl od kyselejších špendlíků, které potřebují více dochucování, mirabelky mají vyváženou chuť už samy o sobě.

Nesmíme zapomenout ani na pálenky a likéry. Mirabelková pálenka je považovaná za jeden z nejcennějších ovocných destilátů vůbec – má jemnou, květinovou vůni s nádechem medu a mandlí. Pálenka ze špendlíků je naopak ostřejší a kyselejší. Sušení mirabelek není tak obvyklé jako u špendlíků, protože kvůli vysokému obsahu vody a cukru se hůř konzervují. Přesto se sušené mirabelky občas objeví v müsli nebo čajových směsích.

Profesionální cukráři si mirabelky zamilovali pro přípravu luxusních tartů, bavarských krémů a sorbetů, kde jejich sytá barva a intenzivní chuť opravdu vyniknou. Mirabelková coulis je elegantní doplněk k vanilkovým nebo mandlovým dezertům. Zatímco u špendlíků musíte přidávat víc cukru a často i zahušťovat, mirabelky vám dají přirozeně hustší a sladší výsledek.

Mirabelka je drobné zlatožluté ovoce plné sladkosti a slunce, které dozrává v létě na rozložitých stromech, zatímco špendlík je pouhý kousek kovu s hlavičkou, stvořený k tomu, aby spojoval látky a materiály, nikoli aby těšil chuťové pohárky.

Vlastimil Sedláček

Použití špendlíků při vaření a pečení

Špendlíky patří mezi nejoblíbenější druhy švestek, které najdete prakticky v každé české kuchyni. Znáte to – když přijde podzim, regály se plní těmito tmavými plody a začíná ta pravá sezóna zavařování a pečení. Proč právě špendlíky? Hlavně kvůli jejich sladké chuti s příjemnou kyselou nádechou a perfektní konzistenci, která vydrží hodně.

Když je srovnáte s mirabelkami, rozdíl poznáte hned na první pohled. Mirabelky jsou takové droboučké zlaté kuličky, výrazně sladší. Špendlíky mají protáhlý tvar a tu nádhernou tmavě modrofialovou až černou barvu, která prozradí jejich chuťový charakter. A právě tahle specifika z nich dělají skvělou volbu do mnoha receptů.

Děláte rádi kompoty? Pak určitě oceníte, že špendlíky krásně drží tvar i po vaření. Jejich slupka je odolnější než u mirabelek, takže se vám plody nerozpadnou na kaši – výsledný kompot vypadá prostě dobře. Mají v sobě tak akorát kyselin a cukrů, že po tepelné úpravě chutnají harmonicky, aniž byste museli sypat cukr po kilech. Mirabelky se vám v hrnci spíš rozpadnou a vytvoří hustší sirup, zatímco špendlíky zůstanou pěkně celé a kompot bude čiřejší.

A co teprve koláče a buchty! Ta charakteristická kyselejší chuť špendlíků vytváří nádherný kontrast se sladkým těstem – vzpomenete si na babičku a její švestkový koláč? Přesně tohle je ono. Když se špendlíky pečou, šťávu pouštějí postupně, takže těsto zůstane pěkně vláčné a ne rozmočené. S mirabelkami by to bylo horší – ty vypustí víc tekutiny a jejich sladkost by koláč udělala až moc jednoduchou. Špendlíky se tradičně rozpůlí, vypeckují a položí se dužinou nahoru. Během pečení pak krásně karamelizují a vytvoří tu lahodnou kůrčičku, po které se jen zapráší.

Na povidla jsou špendlíky téměř bezkonkurenční. Jejich dužina má ideální konzistenci a správné množství pektinu, takže se povidla přirozeně zahuští bez jakýchkoli umělých přísad. Ano, vaření povidel chce čas a trpělivost – stát u hrnce, míchat, hlídat – ale výsledek stojí za to. Hutná, tmavá, aromatická pochoutka. Mirabelková povidla by byla světlejší a sladší, jemnější na textuře, ale ta hloubka chuti špendlíkových povidel je prostě něco jiného.

Syrové špendlíky se sice konzumují méně než mirabelky – ta kyselost není každému příjemná – ale v ovocných salátech dokážou skvěle doplnit sladší ovoce. V džemech pak špendlíky přímo vynikají. Jejich přirozená kyselost zajistí dobrou konzervaci a výraznou chuť, která vydrží. Zkuste je zkombinovat se skořicí, hřebíčkem nebo vanilkou – vytvoříte tím komplexní chutové zážitky, které naše tradiční kuchyně tak miluje a které vás zahřejí u srdce po celou zimu.

Pěstování a nároky obou druhů stromů

Mirabelka i špendlík jsou ovocné dřeviny, které se u nás skvěle daří, ale každá z nich potřebuje trochu jinou péči. Když pochopíte tyto rozdíly, budete mít na zahradě úspěch a sklizeň vás příjemně překvapí.

Mirabelka miluje slunce – potřebuje ho celý den, jinak plody nedosáhnou té správné sladkosti. Nejlépe jí vyhovuje propustná, lehčí půda s neutrální až mírně alkalickou reakcí. Máte-li na zahradě těžkou jílovitou hlínu, budete mít problém. Při výsadbě nezapomeňte na dostatečný prostor – koruna mirabelky se pěkně rozroste a potřebuje si žít. Počítejte s odstupem aspoň čtyři až pět metrů mezi stromy. A ještě jedna věc: mirabelka chce vodu, zvlášť když tvoří plody a ty pak dozrávají. Necháte-li ji vyschnout, poznáte to na velikosti i chuti sklizně.

Špendlík je oproti tomu mnohem skromnější a spokojí se i s méně ideálními podmínkami. Polostín mu nevadí a na půdu není nijak vybíravý. Zvládne růst i tam, kde je půda chudší a kamenitá – prostě ideální volba, když nemáte na zahradě zrovna nejlepší podmínky. Jeho kořeny jsou přizpůsobivé a dokážou najít vodu i v sušších obdobích. Stromy můžete vysadit blíž k sobě, stačí tři až čtyři metry.

Oba druhy potřebují řez, ale každý trochu jinak. U mirabelky začínáte řezat už mladý stromek, abyste vytvořili vzdušnou korunu s dobře rozmístěnými větvemi. Řežete v zimě, kdy strom spí. Odstraňujte větve, které se křižují nebo rostou dovnitř koruny – tam jen překážejí. Špendlík si vystačí s mírnějším řezem. Stačí mu odříznout suché a poškozené větve a občas proředit hustější místa.

Co se týče hnojení, mirabelka ocení pravidelnou péči. Přihoďte jí na podzim kolem kmene kompost nebo vyzrálé chlévské hnojivo. Během jara a léta můžete přidat minerální hnojivo se správným poměrem dusíku, fosforu a draslíku. Špendlík toho tolik nepotřebuje – stačí mu organické hnojivo jednou za dva až tři roky.

Mirabelka má bohužel sklony k monilióze, která způsobuje hnědnutí a usychání plodů. Vyplatí se preventivně postříkat při rašení a kvetení. Špendlík je v tomto ohledu tvrdší a snese i ekologické pěstování bez chemie. Mšice a svilušky ale mohou potrápit oba druhy – jakmile je zpozorujete, je třeba zasáhnout.